Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná. Je v ní něco z mladé punkové rebélie, jež se ale snoubí s talentem a hráčskými schopnostmi. Výsledek tak působí dost podobně jako obal alba. Je to zvláštní skrumáž hudebních nápadů, co zdánlivě nemají nic společného. Při bližším ohledání ale zjistíte, že BLACK MIDI mají svůj styl. Výsledkem je osobitá variace mathrocku, postupunku a hypnotických pasáží koketujících s industriálem, country i noiserockem.
V této barevné paletě z kapely vyčuhují dva prvky, které poutají pozornost. Tím prvním jsou bicí talentovaného Morgana Simpsona, vnášející do kapely až jazzrockovou hravost, a tím druhým vokál, při kterém si mnohdy vzpomenu na Davida Bowieho. Přirovnat BLACK MIDI k něčemu, co tu už bylo, zkrátka nejde. Jejich hudba do sebe jako houba nasává mnoho různorodého a výsledek přesto nezní jako nějaký účelový slepenec, spíše naopak. Vše působí kompaktně, svébytně a svým způsobem velmi sebejistě.
Živelnost žánrů tu jde ruku v ruce také se zvukem. Za produkcí kapely stojí ostřílené hudební jméno, kterým není nikdo menší, než Dan Carey, který ošetřoval nahrávky kapel, jakými jsou THE KILLS nebo FRANZ FERDINAND. Zvuk se tvárně přizpůsobuje potřebám jednotlivých skladeb a dodává jim ještě větší variabilitu.
Textová stránka skáče taktéž po různých tématech. Ať už jde o znečištění vody nebo příběh města Detroit. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá a tvoří výživný koktejl, který může na první poslech působitost dost nečekaně a možná i lehce úchylně, ale velmi se vyplatí počkat si, protože dostat se do světa BLACK MIDI není zas tak složité a výsledek je opravdu trvanlivý. Mladé kvarteto z Londýna je po dlouhé době opravdu originální kapelou na světové indierockové scéně.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.